Dokážete pochopit, proč fanoušci Manchesteru United dodnes tak velebí Erika Cantonu?
Zcela určitě ano. Kdyby tak nečinili, bylo by to nelogické. Nejsem si jistý, že bez Erika by United vyhráli titul v sezoně 1992/1993. Mám v živé paměti, jaké měli Hughes a jeho spoluhráči problémy vstřelit gól před jeho příchodem. Zisk této trofeje pak odstartoval cestu klubu k dominantnímu postavení v anglickém fotbale. Kdo ví, zda by Ferguson zůstal manažerem United bez této ligové trofeje? Nejsem si tím moc jistý. A bez Erika by samozřejmě nebyl ani skvělý double v sezoně 1995/1996.
Eric nejenže pomohl urychlit rozvoj klubu, ale byl hlavním architektem vzestupu United. Pomohl definovat novou kulturu hraní za klub. Dodal týmu okázalost, mistrovství a hlad po vítězstvích, která si fanoušci na Old Trafford žádali. Jak říká Sir Alex: "Byl to správný muž, ve správném klubu a ve správném čase." Identifikoval se s klubem, jak to každý fanoušek od svého hrdiny očekává. Denis Law mi jednou řekl: "Porovnej si Cantonu s Beckhamem. Kdo je legendou Manchesteru?" A měl naprostou pravdu. Nikdo na Old Trafford nepěje ódy na Beckhama, ale na Cantonu ano. A zcela po zásluze.
Cítíte sympatie ke Cantonovi i po jeho extempore v Selhurst Parku?
Znovu musím odpovědět ano. To, co udělal, bylo příšerné, neomluvitelné, trestuhodné apod. Ale čím více toho víte o Simmonsovi a jeho provokaci, tím větší sympatie cítíte k Erikově nedisciplinovanému, ale spontánnímu výbuchu. A co pak následovalo v médiích, osmiměsíční zákaz činnosti a tak dále... to bylo úplně špatně. Prostě novodobé lynčování. Udělali z něho obětního beránka daleko nebezpečnějších neduhů anglického fotbalu, kdy na většině stadionů mohl být člověk svědkem násilí na hřišti i mimo něj. Jako cizinec byl ideálním terčem. Recividista (alespoň v očích lidí, kteří nezpochybňovali temnou stránku jeho legendy). Po incidentu s ním bylo zacházeno skutečně ostudně. Za to, jak přijal svůj trest, zaslouží uznání. Můj obdiv k němu vzrostl desekrát poté, co jsem se dozvěděl okolnosti a důsledky jeho vyobcování. V sezoně 1995/1996 měl třeba fantastickou formu.
Zde na vysvětlenou pro mladší čtenáře: 25. ledna 1995 hrál Manchester United venkovní zápas proti týmu Crystal Palace. Cantona byl držen obráncem Shawem za dres, neovládl se, nakopl ho a byl vyloučen. Při odchodu do šaten najednou úderem ve stylu kung-fu zasáhl diváka v první řadě Matthewa Simmonse a vše doprovodil pár ranami pěstí. Cantona musel odsloužit 120 hodin veřejně prospěšných prací, 9 měsíců nesměl hrát nikde na světě a byla mu uložena pokuta 10 000 liber. Na tiskové konferenci pak Cantona na adresu novinářů dychtících po senzacích o jeho životě pronesl slavnou větu: "Když racci následují rybářskou loď, je to proto, že jim házejí do moře sardinky." Simmons byl později souzen za vyhrožování a nevhodné chování. Byl odsouzen k týdennímu trestu vězení, ale v cele strávil jen 24 hodin. Vyšlo také najevo, že je to bývalý kriminálník, který mimo jiné přepadl benzinovou pumpu. Dostal pokutu 500 liber a rok zákazu návštěv anglických a velšských stadionů.
Jaký je váš názor na Cantonu jako člověka?
Čím více jsem o něm věděl, čím hlouběji jsem pronikl do jeho života, čím déle jsem hovořil s jeho přáteli, tím více jsem ho měl rád jako člověka. Než jsem začal na knize pracovat, byl jsem jeho kariérou fascinován, ale měl jsem k němu neutrální postoj. Jeho charakter je velmi komplikovaný. Je spousta věcí, které se mi na něm nelíbí. Například způsob, jakým se zaprodal reklamě a ochotně se stal tváří kampaní, nekoresponduje s jeho tvrzením, že fotbal je ryzím vyjádřením radosti a svobody jako třeba umění. Jeho hlavním nedostatkem bylo, že se všechno snažil vidět černobíle. Ale nakonec jsem jeho rozporuplnost přijal a dokonce obdivoval. Na jeho touze po nespoutanosti je totiž něco krásného. A když říkáte "jako člověka", nezapomeňte, že fotbalisté se nejúpřímněji projevují na hřišti. V tomto ohledu byl skvělým člověkem, protože dokázal rozdat radost tolika lidem, ale také (a to je podle mého nejdůležitější) vždycky zůstal "týmovým hráčem". Nikdy se nechoval sobecky a vždycky hledal lépe postaveného spoluhráče, než byl on sám. Měl rád, když byl milován. A kdo ne? Takže co? Byl také výjimečně velkorysý. A to je na něm fascinující: Já jsem fanouškem Arsenalu (omlouvám se, ale mým hrdinou byl Liam Brady), ale přesto jako všichni fanoušci Kanonýrů, se kterými jsem hovořil, jsem miloval Cantonu jako hráče. Hrozně bych si přál, aby hrál za můj tým. Většina fanoušků jiných klubů smýšlela stejně. A to proto, že Cantona byl United, ale také "fotbal" samotný, šlechtic a zároveň muž lidu. Pokud necítíte sympatie k takovému člověku, pak nemilujete fotbal. To samé by se dalo říct o Zolovi, Bergkampovi a dnes Rooneym. Jedno je zajímavé: Začal jsem pracovat na jiné autobiografii, jejíž téma by mi mělo být bližší. Ale protože za ty tři roky, které jsem s Erikem strávil, jsem v něm našel opravdu velké zalíbení, myslím, že můj nový "pacient" se mnou bude mít mnohem těžší práci než démon ze Selhurst Parku.
Jaký je váš názor na anglický fotbal, zejména jeho dominanci v Lize mistrů?
Anglický fotbal je pro mě ztělesněním fotbalu. O svůj národní tým se moc nestarám. Vyrostl jsem na severozápadu Francie, kde jsme si všímali spíše výsledků tehdejší První divize než domácí ligy. Takže jsem úplně propadl kouzlu anglických klubů.
Na druhé straně si nejsem jistý, že tato dominance bude trvat dlouho. S výjimkou Arsenalu (který snad v této sezoně překvapí a to neříkám jako jeho fanoušek, ale člověk, který každý rok v posledních 10 letech sleduje přes 100 ligových a pohárových utkání) týmy Velké čtyřky ustoupily do pozadí. Chelsea bude chybět Hiddink a mají příliš přestárlý kádr. Liverpool je jeden velký binec, na hřišti i mimo něj. Manchester United se může utěšovat, že "vítězná kultura" je velmi silná a klub se dokáže vyrovnat s odchodem Ronalda lépe než kterýkoli jiný klub na světě. Podle mého názoru je také Berbatov fantastickým hráčem, který začíná ukazovat svůj přínos pro tým a Rooney je nejlepším fotbalistou na naší planetě. Ale to obrana? A kdo bude dělat tvořivého záložníka, když nebude hrát Giggs?
Souběžně s tímto vývojem dochází ke změně rozložení sil v evropském klubovém fotbalu, což se projevuje v Lize mistrů. Nepřekvapuje mě nástup silných ruských týmů, když uvážíme, kolik peněz se do nich investuje. CSKA Moskva a Zenit Petrohrad dokázali vyhrát Pohár UEFA, takže jejich budoucnost je slibná. Dalšími příklady jsou nyní Unicerea v Rumunsku a Dynamo Kyjev v Ukrajině. Líbil se mi výkon Porta, které mělo s Chelsea na Stamford Bridge vyhrát. A nezapomínal bych ani na francouzské a německé týmy. Situace je vyrovnanější než před dvěma roky. Ve stejném období klesl kurz libry vůči euru o jednu třetinu. Nemyslíte, že by to mohlo souviset? Byl bych překvapený, kdyby letos ve čtvrtfinále Ligy mistrů byly více než dva anglické týmy.
Pokud vládnete dobrou angličtinou, můžete si knihu o Cantonovi objednat na amazon.com za si 9 liber (necelých 300 Kč).
Přesně tak se jmenuje zajímavá kniha popisující kariéru fotbalové legendy Manchesteru United. Její autor Phillippe Auclair poskytl rozhovor o svých setkáních s Erikem.
naozaj krasny rozhovar Eric is King. 
ale je to vážně dobře napsanej článek
Eric was the best
